10 bizarních faktů o faraonech starého Egypta
Egyptští faraóni byli považováni za bohy. Byli vládci jedné z prvních velkých civilizací, žili v naprostém přepychu a vládli říši, jakou svět ještě neviděl. Stravovali se mlékem a medem. Týmy lidí umíraly při stavbě soch na jejich počest. A když jejich život skončil, byli pohřbeni v divech světa, které přetrvaly více než 4000 let.
Nikdo předtím takovou moc neměl. Faraóni byli průkopníky na nové hranici dekadence a objevovali nový svět absolutní moci a přepychu způsobem, který nikdo předtím neměl. Užívaly si života jako nikdy předtím – a někdy se nechaly trochu unést.
10. Posedlost Pepiho II. Pygmeji
Pepimu II. bylo asi šest let, když se stal egyptským králem. Byl to malý chlapec, který vládl obrovskému království, a jeho priority byly víceméně takové, jaké byste u šestiletého chlapce očekávali.
Jak si asi umíte představit, mladý král byl trochu rozmazlený. Krátce poté, co se stal králem, mu napsal průzkumník jménem Harkhuf dopis, v němž mu sdělil, že potkal tančícího pygmeje. Byla to ta nejlepší věc, jakou kdy Pepi II. slyšel. Musel to vidět na vlastní oči.
„Všeho nech!“ přikázal Pepi II. Harkhufovi. „Okamžitě přijď na sever do paláce!“ Chtěl toho tančícího trpaslíka – a nechtěl riskovat ani za nic. Harkhuf měl přísný rozkaz, aby se pygmejovi nic nestalo. „Až s tebou půjde dolů k lodi, sežeň věrné muže, aby stáli kolem něj na lávce – ať nespadne do vody! Až půjde v noci spát, sežeňte spolehlivé muže, aby kolem něj leželi v jeho houpací síti. Kontrolujte ho desetkrát za noc!“
Pepi II. dostal svého tančícího trpaslíka a v podstatě všechno ostatní, o co kdy požádal. Byl mírně řečeno rozmazlený a naučil se akceptovat, že je důležitější než ostatní lidé. Než dospěl, byl už tak zkažený, že nutil své otroky, aby se svlékli do naha, natřeli se medem a chodili za ním, jen aby od něj odháněli mouchy.
9. Sesostrisovy obří genitální monumenty
Sesostris byl jedním z největších vojevůdců v egyptské historii. Vyslal válečné lodě a vojáky do všech koutů známého světa a rozšířil své království dál, než kdokoli předtím. A po každé bitvě si svůj úspěch připomínal – postavil velký sloup s vyobrazením něčích genitálií.
Sesostris zanechal sloupy na místech každé bitvy. Většinou na nich bylo vyryto obvyklé vychloubání – kdo je, jak si podmanil nepřátele a jak si je jistý, že bohové jsou nakloněni jeho politice „napadnout každého“.
Sesostris však zanechal malou značku navíc, která fungovala jako přehled o soupeřově armádě. Pokud byli silní a bojovali statečně, vyryl na něj obrázek penisu. Pokud se ale moc nebránili, vyryl na ně obrázek vagíny.
Tyto sloupy zůstávaly po celém kontinentu a obstály ve zkoušce času. Hérodotos viděl některé ze Sesostrisových památníků na vlastní oči. Ještě 1500 let poté, co byly vztyčeny, stály v Sýrii s vyrytými genitáliemi neúspěchu.
8. Pherosovy močové koupele
Sesostrisův syn Pheros byl slepý. Pravděpodobně šlo o nemoc, kterou zdědil po otci, ale oficiální egyptská verze byla, že byl proklet. Nil se podle vyprávění rozvodnil a Pheros se na něj naštval, protože odmítal spolupracovat. Hodil tedy do řeky oštěp v domnění, že tak lze nejspíš přimět vodu, aby opadla, a za svou drzost byl bohy zasažen do očí.
O deset let později mu věštkyně řekla, že se mu zrak vrátí. Řekla mu, že si jen musí umýt oči močí ženy, která nikdy nespala s nikým jiným než se svým manželem.
Pheros zkusil použít manželčin, ale nefungovalo to. Stále byl slepý a jeho žena mu teď měla co vysvětlovat. Nejdřív však Pheros posbíral všechny ženy ve městě, nechal je vymočit do hrnce a nalil si to do očí.
Zabralo to. Po prohlídce desítek žen našel Pheros jednu, která svého muže nepodváděla, a vrátil se mu zrak. Na místě se s ní oženil – a svou starou ženu upálil.
Alespoň tak zní legenda. Je ovšem nepravděpodobné, že by Pheros skutečně získal zpět svůj zrak díky kouzelné moči. Možná jen potřeboval dobrou historku, aby vysvětlil svůj podivný zvyk.
7. Hatšepsutina falešná brada
Hatšepsut byla jednou z mála žen, které vládly Egyptu. Měla velké plány. Chtěla vybudovat některé z největších egyptských divů – ale nebylo to snadné. Egypt byl sice o něco pokrokovější než ostatní okolní země, ale stále se k ženám nechovala jako k sobě rovným. Jako královna toho měla hodně proti sobě.
Hatšepsut proto nařídila svým lidem, aby ji vždy portrétovali pouze jako muže. Na každém obrázku měla být nakreslena s vlnícími se bicepsy a s vousy. Kdykoli se představovala, říkala si „Raův syn“, a je velmi pravděpodobné, že i ve skutečnosti nosila falešné vousy.
Dokázala toho hodně, dokud byla naživu, zčásti tím, že všechny přesvědčila, že je muž – ale nevyšlo to. Její syn ji nakonec vymazal z dějin, aby zakryl, že králem byla žena. Udělal to tak dobře, že jsme se o její existenci dozvěděli až v roce 1903.
6. Amasisova diplomacie založená na prdu
Amasis nebyl zrovna nejzdvořilejší faraon, který kdy seděl na trůnu. Byl to alkoholik. Byl to kleptoman, který kradl věci svých přátel, ukládal je do svého domu a pak se je snažil přesvědčit, že je nikdy nevlastnili.
Na trůn se dostal násilím. Král ho poslal, aby uklidnil vzpouru, ale když se tam dostal, uvědomil si, že rebelové mají docela dobrou šanci vyhrát – a tak se rozhodl, že je místo toho povede. Jako mistr taktu poslal králi vyhlášení války tak, že zvedl nohu, prdnul si a řekl poslíčkovi: „Odneste to králi!“
Všechny Amasisovy neotesané zvyky však ve skutečnosti vedly k několika významným reformám. Když byl chudý kleptoman, byl poslán, aby se postavil před věštce, kteří měli být schopni věštit, zda je nevinný, nebo vinný. Když se stal králem, každý věštec, který mu dovolil se z toho vyvléknout, byl potrestán za to, že byl podvodník. Kdyby skutečně dokázaly mluvit s bohem, usoudil Amasis, věděly by, že je vinen.
5. Actisanesovo město beznosých zločinců
Amasisovi lidé ho dlouho nevydrželi snášet. Byl to krutý vládce a netrvalo dlouho, než byl svržen. Tentokrát se do čela revoluce postavil Etiopan Actisanes, který byl odhodlán zvolit mírnější přístup.
Actisanes měl nový nápad, jak se vypořádat se zločinci. Každému, kdo se dopustí zločinu, měl být podle jeho nařízení uříznut nos. Poté je poslal do města, které nazval Rhinocolura – doslova město uříznutých nosů.
Bylo by to zatraceně divné město. Obývali ho výhradně zločinci bez nosu, kteří byli nuceni postarat se sami o sebe v jednom z nejdrsnějších prostředí v zemi. Voda byla kontaminovaná a oni se živili roztroušenými kusy detritu, které našli povalovat se kolem.
Dnes to zní krutě, ale pro vládce ze šestého století před naším letopočtem to bylo považováno za vrchol dobročinnosti. Římané o Rhinokoluře psali a označovali ji za příklad Actisanova „laskavého chování k poddaným“. Pokud jste tehdy porušili zákon a přišli jste jen o nos, vyvázli jste z toho snadno.
4. 100 dětí Ramsese II.
Ramses II. žil tak dlouho, že se lidé začali vážně obávat, že by nemusel nikdy zemřít. V době, kdy byla většina králů zavražděna během několika prvních let, se Ramses II. dožil 91 let. Svého života si také užíval. Až do samého konce postavil více soch a monumentů než kdokoli jiný – a také spal s více ženami než kdokoli jiný.
V době své smrti měl Ramses II. nejméně 100 dětí s nejméně devíti manželkami. Aby toho dosáhl, musel hodně spát se ženami, ale dal si záležet na tom, aby tomu věnoval spoustu hodin.
Ramses II. se oženil s každou dívkou, kterou viděl. Když napadl Chetu, odmítl podepsat mírovou smlouvu, pokud mu nevydají svou nejstarší dceru. A nevyhýbal se ani svým dcerám. Oženil se nejméně se třemi vlastními dětmi, včetně své prvorozené.
Možná se oženil se čtyřmi. Historikové si nejsou jisti, zda jeho manželka Henutmira byla jeho dcera, nebo sestra – ale protože mluvíme o Ramsesovi II. není důvod, aby se slova „dcera“, „sestra“ a „manželka“ vzájemně vylučovala.
3. Cambysesova nenávist ke zvířatům
Cambyses ve skutečnosti nebyl Egypťan, byl to Peršan a syn Kýra Velikého. Poté, co jeho národ dobyl Egypt, se však dostal do čela země. A tak byl vládcem Egypta – a podle všeho někým, kdo naprosto nenáviděl zvířata.
Téměř každý příběh, který si Egypťané o Cambýsovi vyprávěli, se týkal toho, že zničil život tomu či onomu zvířeti. Na počátku svého života se vydal za Apisem, býkem, kterého Egypťané považovali za boha. Přímo před Apisovými kněžími vytáhl dýku a začal býka probodávat, přičemž se jim vysmíval a říkal: „To je bůh hodný Egypťanů!“
Nešlo však jen o to, že si rád dobíral Egypťany. Rád se jen díval, jak zvířata trpí. Ve volném čase pořádal zápasy mezi lvíčaty a štěňaty a nutil svou ženu, aby se dívala, jak se navzájem trhají.
2. Achnatonovo město vybudované na zlomených páteřích
Achnaton zcela změnil Egypt. Před jeho nástupem na trůn měli Egypťané mnoho bohů, ale Achnaton všechny bohy kromě jednoho vyškrtl: Aten, bůh slunce. Znamenalo to zásadní převrat v řízení Egypta a dalo to hodně práce. Dokonce tolik, že svůj lid doslova upracoval k smrti.
Na počest svého boha postavil celé nové město Amarna. Přestěhoval tam 20 000 lidí a nechal je ho postavit bez ohledu na to, jak moc je bolela těla. Tito lidé se museli protloukat vším možným. Podle kostí na městském hřbitově si více než dvě třetiny jeho dělníků při práci zlomily nějakou kost a dobrá třetina z nich si zlomila páteř.
Lidé měli sotva co jíst. Téměř všichni lidé ve městě byli podvyživení a nemohli s tím nic dělat. Pokud porušili pravidla a pokusili se urvat něco navíc, byli odsouzeni k opakovanému ubodání.
A to všechno bylo zbytečné. Jakmile Achnaton zemřel, všechno, co udělal, bylo zničeno. Jeho jméno bylo vymazáno z egyptských dějin.
1. Menkaureovo odmítnutí zemřít
I faraon umírá. Ačkoli je jejich tituly nazývaly nesmrtelnými, každý faraon věděl, že přijde jeho konec. A přestože stavěli pyramidy, které je měly přenést na onen svět, každý faraon musel mít pochybnosti o tom, co přijde, až naposledy zavře oči.
Menkaure, faraon, který vládl ve 26. století př. n. l., měl rozhodně pochybnosti. Když k němu přišla věštkyně a řekla mu, že mu zbývá pouhých šest let života, vyděsil se. Dělal všechno pro to, aby se tomu vyhnul.
Rozhodl se, že bohy dokáže oklamat. Menkaure si myslel, že dokud nepřijde noc, nikdy nezačne nový den. Pokud nový den nikdy nezačne, čas nemůže plynout – a on nemůže zemřít. Proto každou noc rozsvěcoval co nejvíce lamp a přesvědčoval sám sebe, že je stále den.
Po zbytek života prý Menkaure nespal. Každou noc trávil vzhůru, popíjel a oslavoval při umělém světle a děsil se okamžiku, kdy mu světlo konečně zhasne.
